Attachment – jedinečné pouto mezi dítětem a rodičem

Kontaktní rodičovství

Kontaktní rodičovství – čím dál tím oblíbenější směr, kterým se ubírá mnoho rodičů při navazování vztahů se svými dětmi. Vede nás jakýsi vnitřní hlas, který nám napovídá, že tak je to správně. Ale co je to pravé pro naše děti při aplikaci principů kontaktního rodičovství, tedy například společné spaní, nošení, kojení na „požádání“ nebo třeba utěšování dítěte co nejrychleji je v našich silách? Odpovědí je upevňování vazby, neboli attachmentu.

KAŽDÝ Z NÁS JE JEDINEČNÝ… 

Vezmeme to z gruntu. Je kouzelný fakt, že každý tvor na této planetě je zcela jedinečný a má své jedinečné potřeby, byť je na základě podobností a určitých zákonitostí můžou psychologové členit do kategorií. Variabilita osobností je ale opravdu nesmírně jedinečná. Proto je I každé miminko, rodič a každý vztah jiný. Některá miminka více pláčou, některá vydrží od narození ve své postýlce. Také maminky bývají v různé míře úzkostnější, některá se více rozčiluje, jedna maminka pracuje a druhá je zase s dítětem doma. Těch možných variací je nekonečné množství. Důležité ale je, že se pečující osoby a miminka snaží sobě navzájem nejak porozumět.

…ALE VŠICHNI CHCEME BEZPEČÍ 

To, co mají lidé na začátku života společné, je to, že se snaží vyznat v našem světě prostřednictvím pečující osoby. Ta pečující osoba, kterou jsem zde již několikrát zmínila, může být jeden z biologických či adoptivním rodičů nebo rodinný příslušník, který se o dítě stará. K této osobě se miminko upíná a protože ji pokládá za zdroj všeho dobrého, lásky a bezpečí, chce být s tou osobou co nejvíce. Proto se mnoho miminek uklidní při mazlení, nošení, kojení či společném spaní. Když tímto způsobem trávíme s miminkem co nejvíce času a přidáme k tomu ještě bezposmínečnou lásku, děláme to nejlepší pro náš attachment.

CO JE ATTACHMENT?

Vazbou neboli attachmentem se zabýval britský psycholog John Bowlby. Jde o jedinečné pouto mezi dítětem a pečující osobou, přičemž vývoj tohoto pouta během prvních pěti let věku považoval Bowlby za klíčový pro socializaci. V podstatě jde o to, jak pečující osoba „představí“ svému dítěti fungování světa a lidských vztahů (Thorová, 2015). Naše děti se rodí zcela závislé na rodiči (pečující osobě). A dostáváme se k tomu naplňování jejich potřeb. Devět měsíců byly naší součástí, což se v jejich přesvědčení nezmění ani po porodu. Novorozené miminko pořád sám sebe spojuje se svou maminkou. Představte si, jak nepříjemné je pro miminko zjištění, že ta životně důležitá maminka nepřijde. Natahuje ručičky i nožičky a snaží se zachytit maminky (o vrozených reflexech zase jindy). Pokud mu maminka (pečující osoba) přijde „na pomoc“, zaplaví jej pocit štěstí a úlevy. Převažuje-li takováto reakce ze strany maminky, dítě postupně dojde k přesvědčení, že se nachází v relativně bezpečném světě.

VŠECHNY DĚLÁME, CO MŮŽEME

Ani maminky nejsou žádní „nadlidé“ (I když občas zvládneme skoro nadlidské výkony 🙂 ). Takže občas přijít nemůžeme, někdy musí být děťátko hlídané, někdy je pro maminku pohodlnější kočárek, kde se některým dětem líbit nemusí. Ráda bych všechny maminky, které to potřebují vědět, uklidnila, že takové výkyvy opravdu nevadí!! Nejdůležitější je pro děťátko pocit, že většinou odpovídáte na jeho potřeby a máte ho rádi.

„NEMÁ TO SMYSL“

Někdy se ovšem opravdu stává, že maminka či pečující osoba opravdu nepřichází a miminko se nemá na koho spolehnout. Věřte mi, že málokdy je to kvůli opravdovému nezájmu rodiče. Spíše se tak děje na základě velmi špatných doporučení (nechat dítě vykřičet, nemazlit se s ním, „nošení je jen pro biomatky“). Ve snaze zachovat se co nejlépe maminka potlačuje své vlastní instinkty, které jí napovídají jinak. Děťátko pak rezignuje na veškerou snahu, protože se naučí, že nikdo nepřijde. Pokud jste viděli filmové zpracování díla Pravidla moštárny, vzpomeňte si, jak zpátky do sirotčince přiběhnou adoptivní rodiče se sirotkem Homerem, že s ním není něco v pořádku, protože nepláče. „Nikdy neplakal. Sirotek se naučí, že to nemá smysl“ (Pravidla moštárny, 1999).

MARY AINSWORTH

VŠE JE V POŘÁDKU 

ŽÁDNÁ REAKCE…

Dalším typem je attachment úzkostně vyhýbavý (10-20%), kdy maminka velmi často na potřeby dítěte nereaguje, a to rezignuje. Po návratu matky děťátko neprojevuje radost ani smutek, nepřijímá jeji výzvy ke hře (Thorová, 2015).

NEVÍM, CO SI MÁM MYSLET…

Posledním typem popsaným Mary Ainsworth je úzkostně vzdorující (10-20%). Maminka na potřeby dítěte reaguje výrazně nekonzistentně (jednou je vrelá, jindy ignorující) a dítě neví, jaké chování má očekávat. Při odchodu matky je děťátko velmi nespokojené a po jejím návratu se projevuje poněkud ambivalentně. Chce být u maminky, ale zároveň do ní strká, bouchne jí a reaguje negativisticky (Thorová, 2015).

NEVĚŠME HLAVU 🙂

Tento článek jsem se rozhodla napsat, abych pomohla maminkám osvětlit, proč se vlastně tolik prosazuje kontaktní rodičovství, proč okolí může připadat, že je děťátko tzv. „závislé“ na matce, případně aby článek pomohl pochopit, proč se vztah s děťátkem nerozvíjí podle našich představ. Na attachmentu se dá samozřejmě pracovat, takže pokud má maminka o vztahu s děťátkem pochybnosti, nejlepším řešením je vyhledat profesionální pomoc, která ji vztahem s dítětem provede. Výsledkem je pak spokojená maminka a spokojené děťátko 🙂 

Zdroje:

THOROVÁ, Kateřina. Vývojová psychologie: proměny lidské psychiky od početí po smrt. Praha: Portál, 2015. ISBN 978-80-262-0714-6

The Cider House Rules [Pravidla moštárny] [film]. Režie: HALLSTRÖM, Lasse. Země produkce: USA, rok uvedení v zemi produkce: 1999. (délka 2h 10min)

Obrázky:

1+2 soukromá sbírka

3 https://images.app.goo.gl/sTUv1oL7w56swmgD9

4 https://images.app.goo.gl/aNxZ1Be59nJ6YAbf6