Velikonoční návrat do dětství podle Karol

Na Velikonoce si vyloženě v útlém dětství detailně nevzpomínám, kromě základních tradic jako barvení vajíček (milovala jsem a stále miluji barvení voskem) a pečení perníčků, se kterými byla mamka po městě vyhlášená. Ty byly doslova bezkonkurenční a (nejen) koledníci se těšili, až je dostanou. Dělávala totiž krásná dárková balení.

Také k nám chodil každý rok zajíček s nadílkou ať už sladkostmi nebo drobnými dárky. Někde v bytě (či na zahradě) ji schoval a my se ji snažily hledat. Bylo to podobné jako s Mikulášem v prosinci, jen tuto nadílku nosil velikonoční zajíček. Tato tradice není úplně všude, to mě překvapilo.

Jak jsem ale prožívala Velikonoce v pubertě, mám doteď v živé paměti.

Utíkat se nevyplácí

V naší partě děvčat bylo zapotřebí velké plánování. Nepatřily jsme mezi ty, které by se před koledníky schovávaly doma. Vybíhaly jsme totiž do ulic provokovat a zároveň i vracet úder. Šupalo se sice do dvanácti hodin, ale až po té dvanácté začala ta nejlepší akce. Útok děvčat s těmi maximálně zapáchajícími vůněmi, které jsme stříkaly na kluky, a ti zaváněli ještě za týden. Lektvary jsme míchaly pečlivě ze všeho možného, co jsme našly – a to včetně stoletých parfémů našich babiček.

Oficiálně se mělo polívat vodou, ale tohle bylo mnohem zákeřnější a zábavnější. Jenže se mi takhle jednou ta provokace nevyplatila. Jakmile kluci viděli o Velikonoční pondělí holky venku, brali je jako svou kořist, kterou musí zdolat. Zrovna jsme narazili na banku kluků, kteří měli snad dvoumetrovou pomlázku a na tloušťce si též dali záležet. My se vylekaly a začaly před nimi utíkat, jenže oni se samozřejmě rozběhli taky. Kdybyste viděli tu anakondu, se kterou nás naháněli, utíkali byste jako o život a tak jsem utíkala i já. Jenže jsem se před silnicí nerozhlédla.

Byla to ta část silnice s kruhovým objezdem, ale i tak. Narazit do pubertálního dítěte v rychlosti cca 50km/h není sranda a odhodilo mě to o pár metrů dál. Tehdy jsem nosila ještě brýle a ty letěly do protisměru. Chybělo jen pár centimetrů a přejelo by je jiné auto. Zvedla jsem se, oprášila a šla jsem na chodník. Vystoupil řidič, který se ptal, jestli jsem v pořádku.  Já odpověděla, že jsem v pořádku, že mi nic není. Řidič sedl do auta a odjel. Zpětně, když na to koukám, je to opravdu zvláštní řešení z pohledu řidiče, ale to už nezměníme. Já si šla po svých a dělaly jsme, jako by se nic nestalo.

Večer jsem se nejspíš oblíkala do pyžama a začaly se vybarvovat všechny modřiny. Mamka mě slyšela, jak jsem zasténala a přišla do pokoje. Až ten den večer jsem se jí přiznala, co se stalo. Okamžitě jsme jeli na pohotovost, aby se zjistilo, jestli nemám nějaké vnitřní krvácení, zranění apod. Jenže se to zároveň všechno muselo nahlásit i na policii, kam jsme se hned po pohotovosti vydaly a vyšetřování se táhlo ještě několik měsíců.

Nic není jako dřív

Decentně ale vesele